Objektivní hodnocení změny režimu a jak a proč k ní došlo, patří historikům a existuje k tomu řada pramenů a zajímavých textů. My, dnešní Senioři na palubě, jsme listopadové události prožívali ještě v relativně mladém věku, což nám možná tehdy tak nepřišlo, ale většinou jsme už byli rodiči nezletilých dětí a měli jsme nastartovanou profesní kariéru, která byla ovšem režimem často nepříznivě ovlivňována.
V atmosféře všudypřítomného fízlování, prorežimních lží a předstírání jsme po večerech poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, občas se nám dostal do ruky nějaký samizdat, stáli jsme před obchody ve frontách na zajímavé knihy nebo desky, jichž bylo vydáváno zoufale málo, ale někdy také na základní potřeby jako třeba toaletní papír a menstruační vložky. Cestovat do světa jsme mohli jen za potupných podmínek, jen někteří a velmi omezeným způsobem. Řada našich kamarádů, známých a příbuzných zmizela v emigraci. Velmi dobře si pamatuji pocit beznaděje a přesvědčení, že za mého života se už nic nezmění.
Ale bylo tomu jinak. Přišlo datum oslavované dnes jako státní svátek a s ním velká naděje a svoboda. Působilo to až nepředstavitelně, všechno se velmi rychle měnilo, a ač možná někteří měli pocit, že pro naši generaci je už pozdě, nebylo tomu tak a otevřela se nám celá řada nových možností a příležitostí. Jak s tím lidé naložili, je zase jiná kapitola, ale bývá zajímavé srovnat život tehdy a teď. A protože pamětníků ubývá, položili jsme několika členům Seniorů na palubě následující otázku:
Jak se změnil Váš život po 17. listopadu 1989?
Od tří z nich jsme dostali odpověď.
Jaromíra Smazalová:
"Mně se život po listopadu 1989 změnil hodně, hlavně po profesní stránce. V 70. letech minulého století jsme se jako rodina nějakou dobu stýkali se Svědky Jehovovými, měli jsme mezi nimi i nějaké příbuzné. V r. 1976 vyhodili mého, nyní už bývalého manžela z místa profesora na gymnáziu, a také já, která jsem byla tehdy na mateřské dovolené, jsem se nemohla po jejím skončení vrátit do školství. Až v r. 1990 jsem zase mohla začít učit. Také jsme mohli začít cestovat jinam než do socialistických zemí, každý mohl jet, kam chtěl a na co měl peníze. A kdo ví, jestli by se moje děti dostaly na vysokou školu, kdyby komunistický režim nadále pokračoval. Je mi líto, že mnoho mých vrstevníků má tak krátkou paměť a chodí volit Babiše nebo extremisty jako SPD nebo Motoristy."
Jana Šeblová:
"Můj život se změnil zcela zásadně. Přestala jsem být uklízečkou OPBH (pro nepamětníky: Obvodní podnik bytového hospodářství, jediný a nefunkční správce bytového fondu celé ČSSR), stala se opět studentkou a posléze v Kristových letech jsem se stala absolventkou 3. LF UK a začínající anestezioložkou, posléze lékařkou urgentní medicíny. Přestala jsem řešit dilema, jak vychovávat dcery v pokřiveném uspořádání totalitní společnosti s dvojí morálkou. Otevřel se mi svět – k cestování, poznávání i pracovně. Lyžovala jsem v Alpách, o čemž jsem snila od dětství. Zamilovala si islandské trolly a zkamenělé skřítky, když jsem o Islandu snila asi 30 let. Navštívila jsem různé země na čtyřech kontinentech. Spolupracovala jsem (a spolupracuji dodnes) s mnoha inspirativními kolegyněmi a kolegy z celého světa, hlavně z Evropy.
Netvrdím, že demokracie je jednoduchá nebo rychlá. Vyžaduje odpovědnost, toleranci, umění kompromisu i schopnost si stát za svými názory – alespoň tak, jak ji chápu já. Je to náročná práce, a často člověk propadá pocitu, že nefunguje. Jsem však přesvědčená, že je to opravdu jediné uspořádání společnosti, které stojí za to žít, a že je naší povinností ho bránit. 17. listopad je pro mě připomínkou, že to šlo i za podmínek, které se jevily z hlediska svobody jednotlivce beznadějné."
Petr Bísek:
"Koncem listopadu 1989 byl velký sál Sokola New York plný krajanů. V Československu to bublalo už nejen pod povrchem, zprávy z Prahy byly kusé, zmatečné, všelijací chytrolíni měli pré. Střídali se řečník za řečníkem, většinou mně neznámí bývalí českoslovenští politici a krajanští funkcionáři. Úvahy, dohady, spekulace. Mezi hosty byli Jiří Dienstbier, Ivan Havel, Martin Palouš (?), hloubám v zamlžených vzpomínkách.
Seděl jsem vzadu a myslel na práci, která na mne čekala v našem typografickém studiu Typrints Company v suterénu našeho domku, hodinu jízdy autem z východní 73. ulice na Manhattanu. Mám, nemám? Třikrát jsem během toho památného večera z telefonní budky volal manželce Věře s otázkou mám-nemám?
Od roku 1962 vydávali v New Jersey manželé Švehlovi týdeník Americké listy, krátce jsem pro ně pracoval jako strojní sazeč. Dva týdny před Sametovou revolucí postihla Franka mozková příhoda a v krajanské komunitě vzniklo vakuum, které jsem se rozhodl vyplnit navázáním na práci Franka a Gerdy. Přihlásil jsem se o slovo: „Jmenuji se Petr Bísek, budu vydávat Americké listy, dejte mně vaše adresy.“ Mé rozhodnutí přijmout tuto nečekanou výzvu přesměrovalo náš život mezi krajany.
V Praze jsem navázal potřebné styky, stihl projev Václava Havla na Staroměstském náměstí a v dubnu 1990 jsme začali s vydáváním 8stránkového Československého týdeníku, v roce 1997 přejmenovaného na Americké listy, které jsme jako 16stránkové po 20 letech v květnu 2010 ukončili, abychom si mohli užít zbytek života bez uzávěrky.
Můj českoamerický život byl náročný, bohatý na rozmanité, nečekané situace nejen v krajanském, ale i ryze americkém prostředí. Při pohledu zpět jsem vděčný především strůjcům sametové revoluce, ale také obdivované a proklínané Americe za možnost si vybrat, v čem být prospěšným."
Za dobové fotografie děkujeme Jiřímu Jungmannovi a archivu Petra Bíska.
