Podcast Olgy Richterové s Pavlou Jazairiovou

Spisovatelka a dlouholetá reportérka Českého rozhlasu Pavla Jazairiová. Byla hostem podcastu Na palubě s Olgou Richterovou. Poslechněte si, jaké to bylo narodit se a vyrůstat mezi dvěma světy, jak Pavla prožívala pražské jaro koncem šedesátých let a jak na její generaci zapůsobila smrt Jana Palacha. O létech normalizace a návrat do rozhlasu v devadesátých letech a proč se vždy ráda vrací na Frýdlantsko.

Podcast Na palubě s Olgou Richterovou si můžete pustit zde nebo přečíst plný přepis pod videem. Dostupný je také v podcastových aplikacích.

Olga Richterová

Vítám vás u dalšího dílu podcastu Na palubě s Olgou Richterovou, tentokrát s Pavlou Jazairiovou. Vítej, Pavlo.

Pavla Jazairiová

Děkuju za pozvání.

Olga Richterová

Pavla Jazairiová je spisovatelka, novinářka. Roky pracovala v rozhlase, a taky vášnivá cestovatelka. Možná jste někdo četl některou ze zhruba 21, knih které vydala. To je poměrně značný počet.

Pavla Jazairiová

No tak já už jsem taky stará, takže prostě ty knížky se nakupily. No a já jsem de facto takový reportér, takže já jsem skutečně hodně cestovala. Vždycky, když jsem někde byla, ne vždycky, ale velmi často, když jsem někde byla, tak jsem chtěla přinést to svědectví. Chtěla jsem psát o té zemi, protože tenkrát to byla taky doba, kdy vlastně lidi nemohli cestovat tady, a když je něco zajímalo, no tak upírali pohled na západ. Ale vlastně celá ta informace o těch zemích, které se, říkalo, že jsou rozvojové nebo třetí svět, byla tady ne vždycky úplně špatná, ale nebyla svobodná si do jisté míry myslím. Já jsem prostě chtěla podat svoje svědectví. Já jsem chtěla podat svědectví o tom, jak žijí lidé jinde, v jiných podmínkách. Ne exotika, ale prostě v jiných ekonomických podmínkách mimo Evropu, protože Evropa je svět sám o sobě. Evropa je šťastný kontinent, ale ne všechny kontinenty jsou šťastné.

Olga Richterová

Říkáš vydat svědectví, tam bych se ještě doptala, jak se to rodilo tahle vášeň pro vydávání svědectví. Šlo to postupně?

Pavla Jazairiová

Já si myslím, že lidi mají, jak svůj cíl, že já jsem asi vždycky měla našlápnuto na takovouhle práci. Mě to vždycky zajímalo. Já jsem měla moc ráda tu novinařinu, protože, jak jsem, jak to tenkrát vypadalo. Mně to vždycky přišlo, že jsem takový zrcadlo, jako chtěla jsem odrážet to poznání nějak. Jako ne sebe, ale chtěla jsem odrážet to, co vidím. Já jsem si vždycky nejvíc přála ze všeho, aby byla neviditelná, abych byla jako moucha, abych viděla to, co je svět a mohla o tom psát.

Olga Richterová

Přemýšlím, že jsi objevovala příslovečně Ameriku, ale byla to Afrika.

Pavla Jazairiová

Byla to Afrika tenkrát.

Olga Richterová

V sedmdesátých letech. Já jsem jenom koukala, že názvy těch knížek vypovídají za sebe. Sahara všedního dne. Setkání v buši a podobně. Ale to není jediné, čemu ses věnovala a možná je potřeba se vrátit k tomu se, jak se to přihodilo.

Pavla Jazairiová

Jak se to přihodilo? Tak přihodilo se to tak, že já jsem se narodila roku 1945 vlastně na pomezí Francie a Německa, a právě asi den poté, co byl vybombardován most přes Zlín, takže moje matka stihla vlastně přejít, ona byla nasazena v Německu, ona stihla přejít do Francie, a prostě stihla přejít ten most, jo. Můj otec byl Holanďan, takže oni vlastně byli už Evropané nějakým způsobem, jo, i když vlastně potom jsem otce znala málo, ale moje matka dlouho žila ve Francii, dostudovala tam, protože v Praze byly zavřený vysoký školy. A zůstala tam až do mých 16 let, jenomže.

Olga Richterová

Počkat, to je na mě hodně hrr. S tím, že to muselo být přece velice složitý. Evropa zničená druhou světovou válkou.

Pavla Jazairiová

Matka měla za manžela Holanďana, takže mohla žít ve Francii tím pádem nějak. Tam vystudovala medicínu, protože to v Čechách nešlo.

Olga Richterová

Ale bez podpory příbuzných, a tobě by bylo 0-6 let.

Pavla Jazairiová

Ale mě posílala k babičce, že jo.

Olga Richterová

Aha.

Pavla Jazairiová

Na Cibulka do Prahy. Takže já jsem vlastně už jako v dětství takhle skákala z jedné země do druhé, tak to asi všechno vzniklo.

Olga Richterová

Takže odmalička jsi pendlovala mezi babičkou a Čechami.

Pavla Jazairiová

Tak.

Olga Richterová

Jak se to přihodilo, že jste se potom vrátili?

Pavla Jazairiová

Matka repatriovala. Matka byla velká vlastenka.

Olga Richterová

Ale nebyl tam žádný spouštěcí moment. Důvod, proč jsi řekla, vracíme se?

Pavla Jazairiová

Ne, ne, ona si tady nechala stavět dům. Její bratři jí tady postavili dům a ona jako správná Moravačka to měla v krvi. S tím, že prostě já se vrátím domů, já jsem teďka v cizině, ale já se vrátím domů.

Olga Richterová

A tady byla lékařkou?

Pavla Jazairiová

Tady pracovala no ve výzkumném ústavě v Bohnicích.

Olga Richterová

A jaké to bylo ale pro tebe. Přece vrátit se v 16, opustit kamarády, známé prostředí. Ano, jezdila jsi sem k babičce, ale.

Pavla Jazairiová

Tak já jsem byla všude taková bílá vrána. Tak bylo to pro mě těžké, jo. Já jsem tady nemohla dost dobře najít přátele, protože jsem byla jiná, jinak jsem se oblékala. Jinak jsem fungovala, já jsem se pak tady nakonec seznámila s dívkou, s kterou se vlastně, teď už to není dívka, už je to stařena jako já. Kamarádíme se celý život. Shodou okolností to byla dcera Lenky Reinerové, takže vlastně ona taky byla jiná nějakým způsobem, už to, že byla Židovka. A s její matkou jsme mluvili o politice. Já jsem spoustu věcí taky pochopila. Prostě dostala jsem se do tohohle toho prostředí.

Olga Richterová

O Lence Reinerové jsem se učila, protože já mám vystudovanou germanistiku. A nepochybuju, že potkat se lidmi tohohle formátu v dospívání je hodně formující a určující.

Pavla Jazairiová

Ona mně hodně pomohla. Ona mě vlastně dost učila. Navedla mě, jako hodně mě naváděla, pochopila, co asi, co jsem zač. Byla to taková jako moje dobrá víla, můžu říct. I když ona zase nebyla takový, taková laskavá stařenka, jak je prezentována. Ona byla velmi tvrdá.

Olga Richterová

A nyní jsme zhruba, v jakým roce?

Pavla Jazairiová

No tak, když mně bylo, řekněme, že mi bylo 20, tak to je 65.

Olga Richterová

Takže tady se blížilo pražské jaro. Byla nějaká obleva, jak jsi vnímala, jakým směrem jsi čekala, že se bude ubírat tvoje životní dráha.

Pavla Jazairiová

Já jsem vlastně nedodělala žádnou školu. A tak jsem chodila do večerní školy, a protože, prostě jsem nedodělala to gymnázium, tak jsem chodila do večerní školy, přitom jsem pracovala a 1 moje spolužačka v té večerní škole mi řekla, že v Rozhlase hledají francouzskou sekretářku. No a já jsem tam přišla do toho rozhlasu a oni mě vzali, protože nějaká paní šla na mateřskou. A já jsem byla velmi špatná sekretářka, ale poměrně rychle jsem dostala šanci pracovat s mikrofonem. Ukázalo se, že mi to jde. Takže jsem v tom rozhlase od těch 20 let pracovala do toho osmašedesátého, a jak víme, tak ono to trvalo ještě rok, než začala ta tuhá normalizace. No a potom prostě jsem byla z toho rozhlasu vyprovozena. A samozřejmě, že tenkrát ta svoboda. Ono pro úplně mladého člověka to nebylo to stejné jako pro lidi, kteří už měli 40 let atd.. Ale pochopitelně to bylo velice zajímavé, protože vycházely různé časopisy a byly výborné filmy v kinech, tak jsme chodili na ty filmy. Chodili jsme na výstavy. Prostě byl to. Byl to najednou kontakt se světem. Bylo to něco úplně jiného, než jsme znali. Mluvím o šedesátých letech. No a potom prostě přišli Rusové a spadla klec, ne hned. A upálil se Palach, což bylo prostě naprosto klíčové pro moji generaci. To byla prostě tak strašná věc. Nás se to tak obrovsky dotklo. Teď už je to, teď jsou to dějiny pro mladé lidi, ale tenkrát pro nás to bylo úplně já jenom, když o tom mluvím, tak cítím tu, tu nesmírnou bolest, a tu beznaděj a o to jde, že vlastně, a teď jsme hledali, jak, jak to přežít, jak to dělat, jakým způsobem vlastně jít dál. Já jsem byla ráda, že mě z toho rozhlasu vyhodili, protože já bych byla, neměla vlastně sílu odejít sama. Já jsem tu práci měla moc ráda.

Olga Richterová

A kdy tě vyhodili?

Pavla Jazairiová

Mě vyhodili na začátku roku 1970 tak nějak, jo.

Olga Richterová

A jaký si našli důvod.

Pavla Jazairiová

Nepodepsala jsem.

Olga Richterová

Co?

Pavla Jazairiová

Tak jsme, nám bylo řečeno, že každý má být na úrovni krajského tajemníka. Takže já jsem měla vstoupit do Svazu žen nebo do SSM a odsoudit hlavně jako říct, že to byla bratrská pomoc, to jsme museli podepisovat.

Olga Richterová

To je právě potřeba si připomínat, že takhle ohnout páteř teda bylo jediné, co stačilo, aby si člověk udržel zajímavou práci.

Pavla Jazairiová

Krok za krokem. Proto se tomu říká normalizace. Jo, takže prostě mně to tenkrát přišlo, to nebyla žádná statečnost, jo, to byla prostě ostuda to podepsat.

Olga Richterová

Co se stalo potom?

Pavla Jazairiová

Potom jsem pracovala, jako šla jsem do svazu zahrádkářů, jsem pracovala jako prodavačka.

Olga Richterová

S tvojí perfektní francouzštinou a světovým rozhledem?

Pavla Jazairiová

To já jsem nebyla jediná. Všichni lidi, kteří uměli nějaký jazyk a něco uměli, no tak odešli vlastně. To byli lidi z nakladatelství atd.. A tenkrát založil někdo pobočku Svazu novinářů Mon, tlumočnickou. A tam šlo, já jsem nejdřív, mně právě Lenka mi řekla, abych, Lenka Reinerová, abych šla do pražské informační služby. Tam jsem začala tlumočit konstitutivně, tzn. někdo něco co říká, já to opakuju, jo, jako tím druhým jazykem. No a potom jsem šla do toho Monu, tam jsem se potkala, jsem se seznámila se spoustu vynikajícími lidmi. Mimo jiné tam pan Dr. Pujman, Petr Pujman. Byli tam lidi z nakladatelství Odeon a já nevím, kdo ještě. No a tam, já jsem byla mladá. Byla jsem takový elév. Tam jsem se učila tlumočit kabinově, tzn. simultánně. No a v podstatě tahle práce byla výborná, protože byla dobře placená. Já jsem měla malý děti, takže vlastně jsem to mohla kombinovat všecko, a to už tenkrát jsme vlastně bydleli na venkově, protože můj manžel byl pan Zaorálek, Jan Zaorálek, to byl syn překladatele Zaorálka.

Olga Richterová

To mě vrací k tomu, co jsem jako vnímala jako velké životní téma, že na jednu stranu teda tyhle životní překvapení, a ty cesty po mnoha kontinentech, řada knih o nich, ale taky tvůj vlastně vřelý vztah k té přírodě na Frýdlantsku. To, že tam teďka asi hodně chodíš do lesů kolem.

Pavla Jazairiová

To chodím každý den, no.

Olga Richterová

A nad tím právě přemýšlím, že mi to přijde jako taková zajímavá, takový zajímavý napětí mezi tím mít hodně rád to místo, kde žiju, a tím zároveň se zajímat o celý svět.

Pavla Jazairiová

A to spolu úzce souvisí, Olgo. To je prostě, to je prostě. To je pořád to stejné téma.

Olga Richterová

Jaké?

Pavla Jazairiová

No, život.

Olga Richterová

Takže asi to bude povídání o životě. Mě by k tomu.

Pavla Jazairiová

Hrozně se mi nelíbí cokoliv, jakákoliv iniciativa, já tomu rozumím. Já to, já mám taky ráda elektřinu. Já mám taky ráda pohodlí. Já používám počítač. A tohle všechno vím. Ale prostě teď věc, o kterou, o které nesmírně přemýšlím, a o které jsem teďka hlavně přemýšlela během mé poslední cesty v Indii, to bylo loni touhle dobou, tam se pořád mluví o tom, co to je pokrok. A co to je prostě neustálý rozvoj. Co to je? Jo, tak každý člověk si pod tím může představovat něco jiného, ale ve chvíli, kdy prostě pak, viděla jsem třeba konkrétně v té Indii, kdy lidi samozřejmě vkládají naděje do toho, že se jim bude žít pohodlněji, že prostě budou mít nějaké pohodlí, že co já vím, budou mít ledničku atd. Ale protože jako žít při zemi a žít jako v hlíně, to je těžký život, že jo. Tak je pochopitelné, že lidi touží po všem tom pokroku. Ale to je jako ta pohádka o rybáři a zlaté rybce. Kde to končí. Jestli to nekončí úplnou zkázou, a k tomu my se teďka blížíme, protože vlastně tenhleten přístup, že výdělek za každou cenu, prachy za každou cenu. Jako já nepotřebuju mít 100 triček doma. Já nevím, k čemu mám mít 100 triček doma, jo.

Olga Richterová

Rozumím přemýšlím, jak se, jak se, jaksi dostat k tomu, co, co se prostě potom dělo s tvým životem, s tvojí rodinou v okamžiku, kdy vlastně pro nesouhlas.

Pavla Jazairiová

Jsme byli velmi spokojený?

Olga Richterová

Ano?

Pavla Jazairiová

Ano. My jsme se přestěhovali na ten venkov. A já, můj muž odešel z rozhlasu, protože on byl teda komunista, jenomže, jak on říkal, já mohu souhlasit s cíli, ale ne s prostředky.

Olga Richterová

Dobře.

Pavla Jazairiová

Takže on jim vrátil ten průkaz, aniž. Nemusel. Oni doufali, že ho, že on byl takový klidný tichý člověk a oni doufali, že si ho jako přidrží, ale on odešel z toho rozhlasu hlasů sám a vrátil jim ten komunistický průkaz sám. Jo, nikdo ho k tomu nevybídl. No a prostě v Praze pracoval nějakou dobu v pohřební službě. Nejdřív pracoval v ČKD, nastoupil do továrny. On byl trošku už nemocný, taky byl starší, takže prostě mu to nedělalo dobře fyzicky. Tak pracoval v pohřební službě, protože lidi, kteří odešli z rozhlasu a odešli z komunistický strany, tak jako jejich kariéra skončila, že jo v tom režimu. No tak pracoval chvilku v pohřební službě, pak jsem si řekla, proč žít v Praze vlastně. Jo, takže jsme si koupili malinký domek a odstěhovali jsme se na Frýdlantsko. Nebyla tam voda, nebyla tam elektřina. Všechno jsme si museli udělat sami. No ale žili jsme si po svém nějak. Měli jsme tu svobodu. Já jsem tlumočila, takže jsem nosila nějaký peníze domů, že jo. On tam pracoval jako vedoucí závodní jídelny, takže taky tam měl trošku nějaký malý výdělek, žili jsme si dobře, velmi dobře.

Olga Richterová

Zajímavý, mně při tom naskakuje výraz vnitřní emigrace.

Pavla Jazairiová

Vnitřní emigrace. Ale takovým způsobem prostě šlo o spoustu lidí.

Olga Richterová

No a potom přišel 89. Děti už byly větší, co se stalo?

Pavla Jazairiová

Už byli dospělí. Já jsem v té době byla v cizině, já jsem se ihned vrátila. Ale já jsem nebyla nikdy emigrant. Já jsem tam, můj manžel zemřel. Já jsem tam žila s přítelem, a ten přítel byl Němec. Ale ve chvíli, kdy prostě tady padla ta železná opona, tak já jsem se vrátila prostě hned.

Olga Richterová

A potom jsi nastoupila zpátky do rozhlasu?

Pavla Jazairiová

Ano, nastoupila jsem zpátky do rozhlasu, ale už to nebylo vlastně vysílání do zahraničí. Ale vysílání prostě o zahraničí, takhle bych to řekla do Radiožurnálu.

Olga Richterová

No, a když ještě jednou kouknu na názvy těch mnoha knih, co jsi napsala v jižní Indii. Indie. Sýrie. Iráku Turecka, Zimbabwe.

Pavla Jazairiová

Tak já to vezmu popořadě, jo. Tak nejdřív prostě já jsem, když jsem odešla, tak jsem měla jaksi ty zkušenosti, které jsem měla z Afriky, když jsem pracovala v tom vysílání pro Afriku. Já jsem pak jela do Afriky několikrát. A jak už jsem řekla, tak vlastně v prachu. No a tenkrát mě napadlo, že bych o tom mohla psát. Měla jsem chuť psát něco. Neuměla jsem to, tak jsem se to učila. Učili mě. To byl, měla jsem přátele novináře. Zase přes Lenku Reinerovou. Taky ti mě učili, jak to mám dělat. No, takže já už jsem začala vlastně psát tyhlety knížky a oni mi to vydali, protože si mysleli, komunisti, že je to apolitický. Jo, takže vlastně se vydala pár knížek. No a cestovala jsem. To mě hrozně zajímalo. Můj bratr byl Holanďan, je Holanďan, takže on mně vždycky poslal pozvání. Zvu svoji sestru do Toga. Platím všechno. Já jsem nebyla zaměstnaná, protože jako tlumočník nemůže být, nebyl tenkrát zaměstnanej, neměla jsem razítko v občance, ale měla jsem 2 děti, takže jsem šla do národního výboru. Tam byla taková stará paní. Ona mi dala razítko. Nemám námitek, nemáme námitek.

Olga Richterová

Protože věděli, že se vrátíš kvůli dětem.

Pavla Jazairiová

Ne, protože jí to bylo jedno.

Olga Richterová

Dobře.

Pavla Jazairiová

Jo. No a jela jsem tam vlastně bez peněz, jsem tam jela, nežádala jsem o příslib. Jela jsem tam bez peněz.

Olga Richterová

O devizový příslib jsi nežádala.

Pavla Jazairiová

Ne, ne nikdy. Jo, takže vlastně to nebyla ta překážka. Já jsem.

Olga Richterová

Tys jako dospělá žena cestovala úplně bez peněz po nejdivočejších končinách světa?

Pavla Jazairiová

No tak jako, co to je divoká končina světa?

Olga Richterová

Pro mě jo.

Pavla Jazairiová

No, no, tak ne úplně bez peněz. My jsme vždycky měli něco takhle načerno našetřený, že jo, když jsem pracovala s těmi cizinci, tak jsem si vyměnila trošku peněz. Tak jsme tam měli, tak já nevím, jako kdybychom dneska. Asi v tom smyslu jako kdybych teďka se rozhodla, že pojedu do Francie a měla s sebou 100 EUR.

Olga Richterová

Jasně.

Pavla Jazairiová

Asi takhle.

Olga Richterová

Něco do začátku.

Pavla Jazairiová

Něco do začátku, no.

Olga Richterová

Dobře, a takže jsi už během těch osmdesátých let takhle cestovala, zejména.

Pavla Jazairiová

Já jsem cestovala do Afriky. Ne takhle cestovala, já jsem cestovala do Afriky.

Olga Richterová

Vyloženě jenom do Afriky.

Pavla Jazairiová

Abych o tom psala, že jo.

Olga Richterová

Ano, takže já jsem nejdřív psala o Africe. Potom, když jsem přišla do rozhlasu, když jsem se vrátila teda po sametové revoluci, tak ta Afrika, to nebylo zrovna téma. Takže já jsem se naučil Blízký východ. A začala jsem cestovat jako velice, velice už jako z rozhlasu jsem cestovala velice pilně na Blízký východ.

Olga Richterová

Co znamená pilně? Jako každý měsíc.

Pavla Jazairiová

Toto ne, ale tak třeba tenkrát, když jsem dělala Izrael-Palestinu, tak každý měsíc jo. Jo. To jsem tam cestovala, já nevím, jsem tam byla 20×. A zároveň jako můj, můj první manžel je Iráčan. Takže mě to zajímalo. Já jsem sice, on tady byl, protože by ho byl Saddám Husajn zabil v tom Iráku, tak tady byl. No, ale mě to zajímalo, takže jsem taky jela, prostě jela jsem do Sýrie. Chtěla jsem jet potom do Egypta. Prostě zajímal mě tenhleten kus světa. Takže to jsem. Zase jsem o tom psala, potom můj syn Nissan mi řekl, mámo, ty pořád cestuješ do Afriky. A proč nejdeš do Indie někdy?

Olga Richterová

To je taková logická otázka.

Pavla Jazairiová

Ano, takže jsme začali cestovat do Indie, to už prostě bylo zase později. To už teďka s mým současným partnerem jsme tam byli já nevím, kolikrát. Jo. No a potom jsem samozřejmě psala, že jo. Tak, jako když člověk někam jezdí, tak tam jezdí dál, protože si chce to, co viděl prohloubit. Chce tomu rozumět, chce tomu rozumět víc, no a to je všecko.

Olga Richterová

Chápu, to zní jako všecko, ale zároveň mi tam pořád zní ta otázka, co tě na tom tak láká poznávat různý končiny světa.

Pavla Jazairiová

Poznávat, to poznávat. To někde je psáno, že Bůh dal člověku 2 nohy, aby chodil po světě.

Olga Richterová

Někdo z nás zůstane celý život ve městě nebo na vesnici.

Pavla Jazairiová

Ale každý má svoji cestu, jako to nijak nepodceňuj. Každý, každý má prostě něco, co ho zajímá, něco vytváří.

Olga Richterová

A když přejdu na závěr, tak by mě, ještě bych měla jednu takovou shrnující otázku. Povídali jsme si o cestování za komunismu, po jeho pádu. Povídali jsme si o tom, jak se lidé zas tak moc neliší, o tom, že by sis přála být zrcadlo, že by sis přála být moucha, která pozoruje, co se děje na různých kontinentech a pak o tom vydává svědectví. Je něco, co bys vzkázala mladým lidem dneska, když chtějí cestovat.

Pavla Jazairiová

No, aby prostě. Aby, aby se tomu nebránili. A aby hlavně dělali to, co je zajímá, aby necestovali tolik s těmi kancelářemi, aby se nebáli nepohodlí, aby šli a dívali se. A někdo se mě ptal, jestli třeba ještě na světě jsou, což je pravda, že to je obtížné, místa, která nejsou tak ošklivé, jestli to říct, ale zasažené turismem, protože ty místa jsou skutečně zasažené turismem. Jestli jsou místa, která jsou ještě ne nedotčená, ale vlastně nedotčená globalizací, nebo, já nevím, tímto způsobem života, ano. A já jsem byla nedávno v Etiopii a říkala jsem si, kdybych měla čas, když měla sílu, kdybych měla ještě tu energii mládí. Tak já bych tam jela třeba na rok a chodila bych pěšky, a to jsou lidi, který to dělají. Já jsem takový lidi potkala. A víte, co třeba dělají taky mladí lidi? Mladý lidi jedou, latinská Amerika. Tam jsem taky byla, ale tam, oni začnou v Mexiku a projedou celou tu Latinskou Ameriku. Vlastně po té západní straně až úplně dolů. A když mají na to čas. Oni přitom můžou pracovat. Můžu si vydělat nějaké peníze, no a potom se vrátí domů a budou mít úplně jiný pohled na svět.

Olga Richterová

Když tomu dodám osobní doušku, tak i já jsem měla život měnící zkušenost, když jsem v 16 byla vlastně na rok v Německu, ale ještě předtím v 10 na půl roku v Americe. A asi je pravda, že bych byla i já osobně úplně jiný člověk, takže to, že cestování nás zásadním způsobem utváří, můžu potvrdit i sama. Je možná přece jenom.

Pavla Jazairiová

Ale taky do chudých zemí, do jiné civilizace.

Olga Richterová

Nicméně. To lze zažít velice intenzivně i v Česku.

Pavla Jazairiová

Samozřejmě, že to lze zažít v Česku. Ovšem ono tam je maličký rozdíl v tom, že to je naše země, to je náš jazyk, to je naše společnost. My se samozřejmě můžeme velice divit. Je to pravda, že tady taky jsou závratně bohatí lidi. Pak je střední třída. A potom je ale velmi mnoho lidí, kteří skutečně nemají v kapse 50 Kč, a kteří mají obrovské problémy, aby zaplatili to nejnutnější. A já zrovna žiju v takovém regionu, v severních Čechách, kde velice dobrý plat je 12 000 čistého. Jak ti lidi z toho můžu poplatit, když mají děti, všechno, co je zapotřebí, že jo, takže to je samozřejmě pravda, ale pak ještě teda existují jiné země, kde je drtivá bída, kdy je jedno jídlo denně, a kde ty lidi nemají vůbec žádnou perspektivu, ty mladý lidi, jo, takže to je taky zapotřebí vědět.

Olga Richterová

Když shrnu závěrem, tak věřím, že třeba jednou časem si popovídáme znovu, třeba o tvé nové knize. Chystáš ji, myslím o Indii.

Pavla Jazairiová

Ano.

Olga Richterová

A za nás za Piráty, kteří chystáme tenhle podcast Na palubě s Olgou Richterovou, bych se ráda rozloučila. Vyzvala vás ke komentování, ke zpětné vazbě, jak se vám rozhovor líbil. I třeba k nápadům. Námětům na další témata a rozhovory. A co už můžu slíbit teď je, že to téma tlumočnictví, cizích jazyků, se vrátí. Chystáme ho na blízkou budoucnost. A ještě jednou, pusťte si když tak i minulé díly. Loučím se a ještě jednou díky, že jsi přijala naše pozvání.

Pavla Jazairiová

Děkuju za pozvání.

Scroll to Top